Jak fotograf k soustruhu přišel

Fotografie a grafický design ho provázely po většinu profesního života, ale nakonec ho cesta zavedla k materiálu, který oslovuje všechny smysly – ke dřevu. Fascinuje ho jeho jedinečnost, vůně a příběhy, které s sebou nese. Dnes se ve své dílně na Kokořínsku věnuje ručnímu soustružení a hledá způsoby, jak spojit estetiku, funkčnost a přírodní krásu v každém kousku, který vytvoří.

Jste fotograf a grafický designér. Jaká byla vaše cesta ke dřevu? Jak vznikla značka Good Wood?
Dříve nebo později přijde zlomový moment, kdy si uvědomíš, že máš obrovské množství digitálních dat – ale nemůžeš se jich dotknout, pohladit je ani si k nim přivonět. A bez proudu přestanou existovat. Při práci se skutečným materiálem je to jiné – zapojuješ celé tělo, všechny smysly. Víš, že dřevo jabloně na soustruhu voní jako babiččin štrúdl? Jasan je zase cítit po popelu a dub má zvláštní, příjemnou vůni, kterou ucítíš třeba při vstupu do kostela, vůni stoletého oltáře a prosezených dubových lavic.

Foto: Michal Černich

K soustružení dřeva jsem si hledal cestu klikatě. Zkusil jsem řezbářské kurzy, abych zjistil, jestli mám dostatečnou prostorovou představivost a dokážu do dřeva vyřezat třeba obličej nebo postavu ve správných proporcích. Jenže můj perfekcionismus, který je dobrý sluha, ale špatný pán, mě často svazoval. Úzkostně jsem dbal na symetrii a čistotu zpracování, a než jsem dosáhl výsledku podle svých měřítek, vyčerpávalo mě to. Řezbářství pro mě bylo spíš bojem než radostí. Pak jsem před deseti lety koupil z druhé ruky malý ruční soustruh – a čekal další slepou uličku. Obával jsem se, že mi neposkytne dostatek tvůrčího prostoru, že „všechno bude jen do kulata“ a že to bude jen další stroj, jako pila nebo vrtačka. O soustružení jsem nevěděl vůbec nic. Soustruh byl slabý, spíš garážová hračka. Ale zpětně to vnímám jako obrovské štěstí. Právě jeho slabost mi odpustila většinu začátečnických chyb. Okamžitě jsem „roztočenému dřevu“ propadl. Hltal jsem soustružnická videa na ­YouTube, všechno hned zkoušel, zapojil se do skupin na sociálních sítích a začal si psát s lidmi z celého světa. Za rok jsem si pořídil profesionální – takový, který už chyby neodpouští. K soustruhu přibyla pásová pila na přípravu dřeva a na zahradě jsem postavil velký dřevník. Taková byla moje cesta ke dřevu. A s ní vznikla i značka Good Wood.

Proč právě dřevo? Jaké dřevo vás nejvíc baví, fascinuje nebo je vám jinak blízké a proč?
Každý kus dřeva má svou osobitou kresbu a specifické anomálie. Z tvůrčího pohledu je to skvělá věc – pracuješ s jedinečným materiálem. A pokud pracuješ rukama, nikdy neuděláš dvě věci naprosto stejně. To umějí jen stroje. Zanecháváš za sebou krásné a dnes tolik potřebné stopy po člověku. Kdyby se mě někdo zeptal, jaké dřevo mám nejraději, řekl bych: „Dub – je tvrdý a trvanlivý, lidé ho používají od nepaměti. Je to král.“ Jenže kdyby se mě zeptal o týden později, řekl bych bez váhání: „Jasan – krásně kreslí, je pružný, na soustruhu nedělá neplechu.“ A za měsíc bych jednoznačně prohlásil za nejoblíbenější ořech – pro jeho ušlechtilost, kontrast mezi jádrem a bělí, pro to, jak mě pokaždé znovu překvapí. Další týden by to vyhrála spaltovaná bříza, protože mě nadchla svou lehkostí a úžasnými kreacemi, které v ní zanechala houba. A pak javor pro jeho noblesu a jemnost. Akát by zvítězil svým pistáciovým nádechem a neskutečnou hustotou, díky které lze vyleštit až „do skla“. Habr by vyhrál díky nejtvrdšímu dřevu v našich končinách a svou neuvěřitelnou bělostí. Švestka, hruška, meruňka a jabloň by triumfovaly svými nádhernými odstíny červené. No a teď jsem si přivezl úchvatný jilm a platan, které určitě prohlásím za krále dřeva hned, jak je upnu do soustruhu (smích).

Foto: Michal Černich

Jak vypadá váš tvůrčí proces?
Při práci mě provází celá směsice pocitů. Nedočkavost, radostné tetelení z unikátního materiálu, ale i strach, úzkost a svazující zodpovědnost, abych to nepokazil – klasická rozpolcenost krea­tivní tvorby, kde není, na rozdíl od Photoshopu, tlačítko „krok zpět“. S tím vším se mísí i povznášející pocit objevování, když se dřevo začne „otevírat a kreslit“. Jako fotograf říkám: „Musíš se umět dívat.“ To je základní pravidlo všech kreativních profesí, umělecké soustružení nevyjímaje. Ča­sto roztáčím soustruh s konkrétním plánem, ale když se dřevo začne „otevírat“, objeví se věci, na které bych měl navzdory logice reagovat, přizpůsobit se, nebo dokonce změnit původní záměr. Vidím to tak, že mi dřevo říká, co ode mě chce. Je to boj pravé a levé mozkové hemisféry – boj mezi řemeslnou logikou a uměleckou intuicí a představivostí.

Foto: Michal Černich

Když něco vlastním potem a krví (a to doslova) dovedu k dokonalosti – tak, že si řeknu, „tohle chci mít u sebe doma“ – cítím, že moje mise je splněna. A v tu chvíli už vyhlížím další výzvu. Takto jsem postupně vyladil olejové lampy, dřevěné měnitelné svíčky, skleněnodřevěné vázy nebo stolní ho­diny. Teď jsem dokončil dekorační lam­py. Znovu jsem se s tím pral, znovu se trápil... aby každý detail byl přesně takový, jaký má být.

Jaký je váš vztah k recyklovanému nebo zachráněnému dřevu?
Když získáš přes 200 let starý trám z roubenky, když na půdě narazíš na kus dubu, který tam ležel zapomenutý přes třicet let, když si z cesty po Africe přivezeš velký špalek mangového dřeva (a další dva nacpeš do krosny svým spolucestujícím), když objevíš buk zasažený bleskem, jehož dřevo je protkáno pavučinou spálených cestiček... k takovým věcem prostě nemůžeš zůstat chladný.

Foto: Michal Černich

Kam byste chtěl svou tvorbu posunout v budoucnu?
Za poslední dva roky jsem se naučil pracovat i se sklem – řezat ho, brousit, leštit, pískovat... a propojit ho se dřevem. Tuhle kombinaci jiskřivého skla a živé kresby dřeva mám nesmírně rád. Těším se na každý nový příběh, na každý kus dřeva, který mi zkříží cestu. A kdo ví – třeba jednou i tu tvou.