Když jsem si s Pepou Melenem povídala o tom, jak buduje, prohlásil něco,
co by se dalo tesat do kamene: „Bydlení je proces, za kterým nikdy neuděláte tečku.“ To podepisuji…
Když jsme naposledy před sedmi lety řešili tvoje bydlení, tak jsi měl právě zakoupenou nemovitost a chystal se na rekonstrukci. Jak to dopadlo?
Celý ten projekt byl bouda a my jsme na ni s manželkou naletěli. Dům byl kolaudovaný jako ubytovna, takže jsme z koupě vycouvali, byť nás to stálo nějaké peníze. Dnes je ale vše, jak má být. Díky tomu jsme se neuvěřitelně vyškolili a našli jsme si jinou nemovitost v krásném prostředí, kousek od zámeckého parku Štiřín. Jsme v přírodě, obklopeni vzrostlými stromy, rybníky a lesy. Tam se nachází náš domek postavený v druhé polovině osmdesátých let, který postupně rekonstruujeme. Díky tomu, že je dům prostorný, jsem si tam mohl vybudovat i nahrávací studio, které jsem teď v době, kdy nebyly žádné akce, na něž bych musel jezdit, velmi intenzivně využíval.
Jsi schopen si na domě i sám něco udělat?
Ano. Tak třeba – dům měl malinkatý balkón, kde se doslova dřelo koleny o zábradlí, tak jsem se rozhodl ho zvětšit. Nakonec z balkónu vznikla poměrně velká terasa, protože když jsme na ni začali kopat podpůrné sloupy, tak se zjistilo, že přesně tam je tažené vedení. Ze třímetrové terasy byla najednou terasa pětimetrová a všechno je v pořádku. S kamarádem Leškem a mladším synem Míšou jsem postavil pergolu. Vybudoval jezírko a práce stále nekončí...
Přizvali jste si designéra či architekta?
My jdeme tou cestou, že se nám třeba u někoho něco líbí, tak se ptáme, jak mu to funguje, kde to sehnal atd.? Pak ale ten projekt, na kterém se shodneme, potřebujeme ještě upravit k našemu obrazu. A to už si děláme sami, pocitově.
Kde jste se inspirovali při zařizování?
Hledali jsme hlavně na internetu, většinou každý na svém tabletu. Vždycky, když jeden něco našel, tak vykřiknul, hele, pojď se podívat nebo posílám ti odkaz na tohle... Hodně jsme v tomto ohledu ocenili sociální sítě. Je fajn a já si toho moc vážím, že lidé jsou ochotni se na internetu podělit o své zkušenosti a se zařizováním i poradit. To je velké plus těchto rychlých médií. Tam načerpáte inspiraci, najdete návody nebo velké varování, jak co nedělat.
K domu patří i zvířena, jak jste na tom?
Všichni, kdo k nám přijedou, říkají, že tady máme takové malé safari. U souseda jsou slepice a dále kočky, které k nám samozřejmě chodí, takže ty jsme si pořizovat nemuseli. K domu patří pes, a tak také jednoho máme. Je to něco jako dlouhosrstý jezevčík, rasa „vestaj“ (vesnické tajemství). V jezírku máme ryby a pravidelně tam létají i vážky, chodí sem veverky. A jak krmíme ty sousedovic kočky a slepice, tak se naučili chodit na krmení ve stejný čas i ježci. K tomu všemu sledujeme všemožné ptactvo, které k nám létá. Přiznávám, že jsem se tam v té přírodě úplně našel a je pro mě neuvěřitelným relaxem.
Máš nějakou věc, která se s tebou stěhuje?
Je to sbírka syntezátorů a klávesových nástrojů. A pak také obrázky severních Čech od malíře Františka Hory. Ty nám připomínají místa, odkud s manželkou pocházíme.
Kde máš doma své místečko?
Je to určitě moje pracovna s přilehlým nahrávacím studiem. To je místo, které jsem si udělal k obrazu svému. Když za mnou přijede starší syn nebo kamarádi, tak jdeme do „klubovny“, tak tomu místečku říkám. V „klubovně“ se hrajou scrabble, poker, žolíky, někdy se i jen tak sedí a třeba i degustuje z mé velké sbírky ginů.
Jsi obětí nějakých domácích rituálů?
Jsem a má to hodně společného s kávou. Kávovar mám v patře v kuchyni, ale i v pracovně a kromě kávovarů vlastním i několik mlýnků, neboť můj kávový rituál si to vyžaduje. Nejdřív začnu jedním druhem, 100% robustou, a vzápětí si dám jako pokračování velmi jemnou brazilskou kávu, což vyžaduje dva mlýnky. A tak to pokračuje po celý den. Takže ano, jsem obětí svých vlastních rituálů. A když vyjde počasí, tak si užívám další rituál a to je grilování pod vlastnoručně vyrobenou pergolou. Protože jestli něco opravdu rád dělám, tak je to grilování a všechno kolem toho, od výběru dobrého masa přes nakládání až po konzumaci.
Foto: KHALIL BAALBAKI
Pokud vím, tak s kávou je spojený i tvůj charitativní projekt?
Už sedm let se věnuji projektu s vlastní značkou Káva Melen. I když pražím sedm druhů kávy z celého světa, tak to vlastně není byznys, ale charita. Projekt nese mé jméno, ale zároveň pomáhá, což je vlastně hlavní slogan té značky: „Káva Melen pomáhá“. Pořádáme spoustu charitativních akcí, které buď moderuji, nebo se na nich jinak podílím, a káva tam figuruje. Výtěžek pak putuje k jednotlivým lidem, kteří potřebují pomoc. A Káva Melen vlastně pomáhá dvakrát – hrnečky s logem si nechávám dělat v chráněné dílně v Pardubicích, takže dávám práci těm, kteří to potřebují.
