Svou oázu klidu se oblíbená herečka Lucie Benešová s rodinou rozhodla vybudovat na Bílé hoře. Venkovská atmosféra tam funguje v perfektní rovnováze s komfortem města a zahrada poskytuje dokonalé zázemí pro tichá rozjímání i živelná setkání.
Jak dlouho už obýváte váš domek v pražských Řepích?
Na Bílé hoře jedeme už sedmý rok našeho života – nastěhovali jsme se v roce 2017. V mezičase se nám odstěhovaly dvě starší děti, dvě mladší pořád zůstávají a jako rodina jsme se dokonce rozrostli o dvě vnučky. Domeček nám ale na naše společné setkání pořád bohatě stačí.
Foto: Jiří Hurt
Proč vaše volba padla právě na tuto nemovitost?
Bydleli jsme v krásném bytě v Dejvicích. Byl součástí krásné staré vily se zahradou, kterou jsme sdíleli s dalšími třemi rodinami. Jednoho dne jsme tak nějak náhodou objevili inzerát na prodej domu zhruba v hodnotě našeho tehdejšího bytu, a tak jsme se rozhodli pro změnu. Chtěli jsme mít vlastní dům a tento se nám líbil, byť byl v trochu jiné lokalitě a o něco dál od centra. Zkrátka takový báječný venkov hned u tramvaje.
V jakém stavu jste dům kupovali?
Dům byl v podstatě po rekonstrukci, ale v úplně jiném stylu, než máme my. Rozhodli jsme se tedy všechno předělat – včetně fasády, která byla čerstvě dodělaná, ale my ji nechali udělat z gruntu znova. Když jsme domek kupovali, působil tak trochu kancelářsky. Dnes má atmosféru anglického cihlového domku.
Byly nutné i nějaké zásadnější stavební úpravy?
Ta nejzásadnější úprava spočívala ve vybourání nosné stěny – samozřejmě pod velmi důsledným dozorem statika. Díky tomu jsme mohli k tmavé úzké kuchyni přistavět moji vysněnou zimní zahradu, ve které dnes trávíme suverénně nejvíc času. Právě díky ní dostala kuchyň úplně nový nádech a je v ní vážně blaze. Zimní zahradou je propojena se zahrádkou a od jara do podzimu taky díky stále otevřeným francouzským dveřím sedíte v podstatě venku. K tomu jsme se samozřejmě pustili i do nějakých menších úprav, takže ve výsledku naše rekonstrukce té původní rekonstrukce zabrala asi sedm měsíců.
Foto: Jiří Hurt
Narazili jste ještě na nějaké další výzvy?
Samozřejmě. Hned po odstranění nosné stěny to byl přesun naší staré kuchyňské linky z Dejvic do nového domu a její přizpůsobení dostupnému prostoru. Postaral se nám o to pan truhlář, ale nechal se slyšet, že už by se do něčeho takového nikdy dobrovolně nepustil. Já jsem ale k naší kuchyni měla vážně silný vztah. Když jsme tak od nových majitelů našeho starého bytu dostali zprávu, že se jim nelíbí, normálně jsme to doma oslavili! Vzali jsme si tedy do domu tu starou a jim zase převezli tu naši novou. Nakonec byli všichni spokojení!
Ve které části domu se cítíte nejlépe a čím to je?
Zimní zahrada, zahrádka a ložnice. V zimní zahradě dekoruji květiny, vařím tam a také se tam scházíme s celou rodinou i přáteli. Na zahrádce s nadšením řádím jako zahradnice a stále pozoruji, co mi kde kvete. No a v ložnici je prostě perfektní klid na odpočinek.
Pomáhal vám někdo se zařízením – ať už architekt, designér, nebo třeba nadšený rodinný příslušník?
Vůbec ne. Vše jen já sama, a tak to mám nejradši. Stejným postupem zrovna dělám i roubenku Benešku, kterou momentálně buduji v Jizerských horách.
Foto: Jiří Hurt
Jak byste popsala váš styl?
Babičkovsko-venkovsko-romantický. A do toho samozřejmě hodně květin, které jsou pro mě naprosto nezbytné.
V obývacím pokoji máte na stěnách celou spoustu fotek. Co pro vás představují?
Moc ráda fotím a miluji černobílé fotky. Na zdech mám vždy raději fotografii než obraz. Právě díky nim mohu mít své blízké stále na očích a to mi dělá moc dobře. A samozřejmě mám ještě o to větší radost, když tu fotku i sama vyfotím. Mám mnohem raději takto osobní dekorace, než si jen koupit nějaký plakát a nechat ho zasklít.
Vypadá to, že z práce rozhodně nemáte strach. Jste manuálně zručná? A máte nějaký svůj oblíbený „obor“?
Vždy, když objevím něco nového a zajímavého, ať už někde v časopise, na Instagramu, nebo třeba u někoho jiného doma, potřebuji si to sama vyzkoušet. Moc mě to baví, a když si ty věci vyrobím sama, mám z nich mnohem větší radost. To máte velké keramické kořenky, hrnky, dekorativní věnce, staré židle, které opravím a nabarvím, různé cedulky... Ze všeho nejraději maluji na nábytek nebo na dřevo. Zrovna teď vyrábím cedulky na všechny pokoje v Benešce. Bude tam pokoj luční, pomněnkový, lesní a také jahodový.
Foto: Jiří Hurt
Máte na svém hereckém kontě celou řadu zajímavých rolí. Kterou z nich jste si nejvíce užila? A která vám byla nejbližší?
Bavily mě asi všechny moje role – hlavně ale ty, které byly trošku záporné. Dost jsem si užila roli ředitelky v seriálu Gympl, ale musím říct, že na každý seriál mám hezké vzpomínky. Natáčení Vinařů mě třeba bavilo díky lokalitě, ve které jsme točili – takže na ty mám také úžasné vzpomínky. Než role samotná je za mě důležitější mít kolem sebe fajn partu a zbytečně se nenervovat.
Mimo jiné jste také výraznou tváří organizace Dejme dětem šanci. Co vás ke spolupráci přivedlo?
Děvčata, která organizaci před 12 lety zakládala, mě sama oslovila – asi proto, že jsem tenkrát měla v pěstounské péči dceru Sáru. Slovo dalo slovo a musím říct, že jsem moc hrdá, že můžu být patronkou zrovna této organizace. Když se člověk rozhodne zapojit, pomáhá konkrétnímu dítěti s konkrétní věcí, a má tak skutečně kontrolu, kam jeho peníze jdou. Takže když se rozhodnete, že chcete podpořit třeba Pepíčka a jeho fotbalové sny, můžete mu přispívat na tréninky a těšit se z jeho úspěchů. A když chcete, můžete se s Pepíčkem třeba i potkat. Velkou pomoc potřebují také děti, které dětské domovy opouštějí. Těm v rámci organizace můžete pomoci jak finančně, třeba s novým bydlením, tak svou přítomností – aby ve vás našli přítele, kterému mohou zavolat. Možností, jak pomoci, je strašná spousta. Stačí se podívat na stránky Dejme dětem šanci a spojit se s děvčaty. I sebemenší skutek je skutkem důležitým.
