Jaký máte vztah k místu, kde stojí váš dům?
Je to vztah plný úcty a vděčnosti. Když jsme poprvé pozemek navštívili, uchvátil nás vzrostlý dub a krásný výhled na horu Ostrý. Bylo to, jako kdybychom našli přesně to místo, po kterém jsme toužili téměř deset let. Navštívili jsme více než jedenáct různých lokalit, a když už jsme skoro ztráceli naději, sepsali jsme si konkrétní požadavky na papír. Nakonec jsme na to zapomněli, ale když jsme se přestěhovali, našli jsme ho a byli ohromeni, jak se všechny naše požadavky splnily, a to nad naše očekávání. Kromě blízkosti města a obchodů jsem toužila po vzrostlém dubu, který by přinášel sílu a energii. V realitních kancelářích se divili, protože lidé stromy spíše kácí, než chrání. Teď už chápu proč. Když totiž padají žaludy na plechovou střechu, je to pořádná kanonáda a máte je i v kafi (smích). Po čtrnácti měsících hledání jsme konečně našli místo našich snů. Výhled na hraniční hory a řeku je pro nás velmi důležitý, cítíme, že toto místo má duši.
Foto: Lukáš Hausenblas
Měli jste od začátku jasnou představu o tom, jaký by měl váš dům být?
V tom, že chceme dřevostavbu, jsme byli za jedno od začátku. Dokonce jsme uvažovali o rekonstrukci staré stodoly, která na pozemku stála, ale bohužel nebyla technicky vhodná ani dostatečně prostorná. Všichni nám doporučovali ji zbourat a na jejím místě postavit nový dům. Už jsme měli povolení k demolici, když jsme naštěstí oslovili architektku Evu Brandovou Kováříkovou, která přišla s konceptem, že stodolu zachováme, zbouráme pouze dřevěný hospodářský přístavek a místo něj postavíme dřevostavbu, která by byla těsně u stodoly. Mezi nimi zůstala provětrávaná mezera a nová budova má stejný profil jako stodola, takže to vypadá jako její prodloužení. Důležitou součástí našeho projektu byl i interiér. Eva se nás zeptala, jestli trávíme čas na gauči, nebo u jídelního stolu. Tato její otázka odstartovala celý architektonický projekt domu. Navrhla otevřený prostor, který sahá až pod střechu, a stůl se stává centrálním prvkem. Měla jsem jasnou představu o velkém dvoumetrovém stole s historií. Nechtěla jsem kupovat nový, a tak jsem ho hledala intuitivně. Nakonec jsem objevila v jedné stodole starý stůl, který kdysi sloužil jako pracovní. Jeho minulost je na něm znát, má čtyři otvory po svěráku. Stůl jsme přivezli k truhláři, který jeho původní vzhled zachoval. Já jsem ho následně vyčistila a barevně vyladila podnoží k interiéru, ale i tak na něm zůstaly stopy od červotoče.
Foto: Lukáš Hausenblas
Co pro vás znamenají velká okna kromě toho, že přinášejí světlo?
Velká okna pro nás znamenají spojení s přírodou. Chtěla jsem mít pocit, že jsem zároveň uvnitř i venku, a to se povedlo. Mám ráda otevřený prostor a nízké stropy s malými okny mi dávají pocit uzavřenosti. Tady díky velkým oknům můžu vidět i noční měsíc, což je úžasné. Stejně jako tady sedět a být propojena se zahradou. Máme tady výhled jako v kině – na západě je v okrasném záhonu, který navrhl manžel, krmítko pro ptáky, do kterého se v zimě slétají zástupy různých druhů opeřenců. Sledovat je je podobný pocit jako dívat se do ohně. Na východě zase vidíme pseudogotický zámek, který působí tajemně, zvlášť když vychází slunce. Každé ráno nás při snídani zalévá sluneční svit, který se během dne točí kolem jižního obzoru, a večer vidíme poslední paprsky západu. Světlo je pro mě nepostradatelné i při práci, bez něj neumím malovat. V mém ateliéru, který se nachází u jižního okna, zachycuji atmosféru okamžiku, barvy, vůně a svěžest letních luk. Ateliér je v podstatě celý náš životní prostor a podlaha z modřínových palubek, ošetřená přírodními oleji, je pokrytá barevnými tečkami, jak malujeme já i syn. Barvy jsou tu s námi pořád.
Ráda bych se dozvěděla více i o maringotkách, které máte na pozemku.
Jedna z našich maringotek je dvouosá, 7,5 metru dlouhá a slouží nám už 15 let. Je to taková poustevna navíc – místo, kam se synem občas zajdeme přenocovat, nebo ji využíváme pro hosty. Manžel v ní občas stáčí med nebo odlévá svíčky. Přijela k nám po vlastní ose a stala se na zahradě krásným artefaktem, který nám poskytuje cenný prostor navíc. Pak máme ještě jednu maringotku, kterou jsem si pořídila s představou, že bude mým ateliérem. Je to malá, jednoosá a historická maringotka, ale nakonec jsem ji nemohla upravit – bylo mi líto ji „vykuchat“. Ateliér mi navíc nakonec připadal praktičtější doma, kde můžu snadno pracovat i vařit skoro zároveň. Maringotku používám spíše k vystavení různých starých věcí, které sbírám, a každá z nich má svůj příběh. U nás v kraji má maringotka zajímavou malířskou tradici. Tři malíři si mezi sebou dědili jednu stejnou maringotku, upravenou na ateliér, kterou tahal koník. Tato tradice mě inspirovala, a i když nemám onu původní maringotku, která je dnes v muzeu kousek od nás na Chodsku, navázala jsem na tuto historii. Dokonce jsem o tom napsala příběh s názvem „Pojízdný malířský vůz“, který pravidelně zveřejňuji v novinách pod hlavičkou regionální značky Šumava, kterou používám na svých obrazech.
Foto: Lukáš Hausenblas
Vypadala vaše zahrada vždycky takhle? Má spoustu nádherných zákoutí. Co pro vás znamenají?
Naše zahrada byla původně mírně svažitá rovina, dnes tvoří její základ obrovské kameny. Když sousedé viděli, jak je sem valíme, divili se, co se tady bude dít, tak jsme ze srandy říkali, že budeme stavět hrad (smích). Z několika náklaďáků zeminy jsme vytvořili terénní valy a těžké kameny začlenili tak, že dnes slouží jako přirozené zástěny i sedací plochy. Valy a vegetace nám skryly silnici i železniční přejezd, takže nás nijak neruší. Každé místo zahrady má svůj charakter – od vřesoviště s azalkami, které šlechtil manželův otec, po záhony s japonskými sasankami a květinami pro včely. Moje nejoblíbenější místo je val pod majestátním dubem, kamenný sklad ve tvaru amonita, který slouží jako úkryt pro ještěrky. U jeho kořenů mám sedátko, kam chodím odpočívat a čerpat energii stromu.
Foto: Lukáš Hausenblas
Jaký máte vztah k místu, kde stojí váš dům?
Je to vztah plný úcty a vděčnosti. Když jsme poprvé pozemek navštívili, uchvátil nás vzrostlý dub a krásný výhled na horu Ostrý. Bylo to, jako kdybychom našli přesně to místo, po kterém jsme toužili téměř deset let. Navštívili jsme více než jedenáct různých lokalit, a když už jsme skoro ztráceli naději, sepsali jsme si konkrétní požadavky na papír. Nakonec jsme na to zapomněli, ale když jsme se přestěhovali, našli jsme ho a byli ohromeni, jak se všechny naše požadavky splnily, a to nad naše očekávání. Kromě blízkosti města a obchodů jsem toužila po vzrostlém dubu, který by přinášel sílu a energii. V realitních kancelářích se divili, protože lidé stromy spíše kácí, než chrání. Teď už chápu proč. Když totiž padají žaludy na plechovou střechu, je to pořádná kanonáda a máte je i v kafi (smích). Po čtrnácti měsících hledání jsme konečně našli místo našich snů. Výhled na hraniční hory a řeku je pro nás velmi důležitý, cítíme, že toto místo má duši.
Foto: Lukáš Hausenblas
Měli jste od začátku jasnou představu o tom, jaký by měl váš dům být?
V tom, že chceme dřevostavbu, jsme byli za jedno od začátku. Dokonce jsme uvažovali o rekonstrukci staré stodoly, která na pozemku stála, ale bohužel nebyla technicky vhodná ani dostatečně prostorná. Všichni nám doporučovali ji zbourat a na jejím místě postavit nový dům. Už jsme měli povolení k demolici, když jsme naštěstí oslovili architektku Evu Brandovou Kováříkovou, která přišla s konceptem, že stodolu zachováme, zbouráme pouze dřevěný hospodářský přístavek a místo něj postavíme dřevostavbu, která by byla těsně u stodoly. Mezi nimi zůstala provětrávaná mezera a nová budova má stejný profil jako stodola, takže to vypadá jako její prodloužení. Důležitou součástí našeho projektu byl i interiér. Eva se nás zeptala, jestli trávíme čas na gauči, nebo u jídelního stolu. Tato její otázka odstartovala celý architektonický projekt domu. Navrhla otevřený prostor, který sahá až pod střechu, a stůl se stává centrálním prvkem. Měla jsem jasnou představu o velkém dvoumetrovém stole s historií. Nechtěla jsem kupovat nový, a tak jsem ho hledala intuitivně. Nakonec jsem objevila v jedné stodole starý stůl, který kdysi sloužil jako pracovní. Jeho minulost je na něm znát, má čtyři otvory po svěráku. Stůl jsme přivezli k truhláři, který jeho původní vzhled zachoval. Já jsem ho následně vyčistila a barevně vyladila podnoží k interiéru, ale i tak na něm zůstaly stopy od červotoče.
Foto: Lukáš Hausenblas
Co pro vás znamenají velká okna kromě toho, že přinášejí světlo?
Velká okna pro nás znamenají spojení s přírodou. Chtěla jsem mít pocit, že jsem zároveň uvnitř i venku, a to se povedlo. Mám ráda otevřený prostor a nízké stropy s malými okny mi dávají pocit uzavřenosti. Tady díky velkým oknům můžu vidět i noční měsíc, což je úžasné. Stejně jako tady sedět a být propojena se zahradou. Máme tady výhled jako v kině – na západě je v okrasném záhonu, který navrhl manžel, krmítko pro ptáky, do kterého se v zimě slétají zástupy různých druhů opeřenců. Sledovat je je podobný pocit jako dívat se do ohně. Na východě zase vidíme pseudogotický zámek, který působí tajemně, zvlášť když vychází slunce. Každé ráno nás při snídani zalévá sluneční svit, který se během dne točí kolem jižního obzoru, a večer vidíme poslední paprsky západu. Světlo je pro mě nepostradatelné i při práci, bez něj neumím malovat. V mém ateliéru, který se nachází u jižního okna, zachycuji atmosféru okamžiku, barvy, vůně a svěžest letních luk. Ateliér je v podstatě celý náš životní prostor a podlaha z modřínových palubek, ošetřená přírodními oleji, je pokrytá barevnými tečkami, jak malujeme já i syn. Barvy jsou tu s námi pořád.
Ráda bych se dozvěděla více i o maringotkách, které máte na pozemku.
Jedna z našich maringotek je dvouosá, 7,5 metru dlouhá a slouží nám už 15 let. Je to taková poustevna navíc – místo, kam se synem občas zajdeme přenocovat, nebo ji využíváme pro hosty. Manžel v ní občas stáčí med nebo odlévá svíčky. Přijela k nám po vlastní ose a stala se na zahradě krásným artefaktem, který nám poskytuje cenný prostor navíc. Pak máme ještě jednu maringotku, kterou jsem si pořídila s představou, že bude mým ateliérem. Je to malá, jednoosá a historická maringotka, ale nakonec jsem ji nemohla upravit – bylo mi líto ji „vykuchat“. Ateliér mi navíc nakonec připadal praktičtější doma, kde můžu snadno pracovat i vařit skoro zároveň. Maringotku používám spíše k vystavení různých starých věcí, které sbírám, a každá z nich má svůj příběh. U nás v kraji má maringotka zajímavou malířskou tradici. Tři malíři si mezi sebou dědili jednu stejnou maringotku, upravenou na ateliér, kterou tahal koník. Tato tradice mě inspirovala, a i když nemám onu původní maringotku, která je dnes v muzeu kousek od nás na Chodsku, navázala jsem na tuto historii. Dokonce jsem o tom napsala příběh s názvem „Pojízdný malířský vůz“, který pravidelně zveřejňuji v novinách pod hlavičkou regionální značky Šumava, kterou používám na svých obrazech.
Foto: Lukáš Hausenblas
Vypadala vaše zahrada vždycky takhle? Má spoustu nádherných zákoutí. Co pro vás znamenají?
Naše zahrada byla původně mírně svažitá rovina, dnes tvoří její základ obrovské kameny. Když sousedé viděli, jak je sem valíme, divili se, co se tady bude dít, tak jsme ze srandy říkali, že budeme stavět hrad (smích). Z několika náklaďáků zeminy jsme vytvořili terénní valy a těžké kameny začlenili tak, že dnes slouží jako přirozené zástěny i sedací plochy. Valy a vegetace nám skryly silnici i železniční přejezd, takže nás nijak neruší. Každé místo zahrady má svůj charakter – od vřesoviště s azalkami, které šlechtil manželův otec, po záhony s japonskými sasankami a květinami pro včely. Moje nejoblíbenější místo je val pod majestátním dubem, kamenný sklad ve tvaru amonita, který slouží jako úkryt pro ještěrky. U jeho kořenů mám sedátko, kam chodím odpočívat a čerpat energii stromu.
