Na chalupě u Michaely Dolinové

Pozemek s bývalou tvrzí, na jejímž místě už přes sto let stojí malebná chalupa Michaely Dolinové, má pohnutou historii. Po loupeživých lapcích se dávno slehla zem a dnes tu panuje jen klid a domácí pohoda.

Usměvavá chalupářka na nás okamžitě převedla veselou náladu, nabídla vlastní upečené koláče a ukázala dům, zahradu, chatku pro návštěvy i tajemné podzemí.

Jak jste k chaloupce přišla?

Vždycky jsem si o sobě myslela, že nejsem chalupářský typ a ani žádný kutil a zahrádkář. Před rodinným domem upřednostňuji spíš bydlení v nějakém hezkém bytě, protože jsem v rodinném domě vyrostla a vím, co to přináší za starosti. Od čtrnácti let sice žiju v Praze, ale časem jsem začala pociťovat potřebu vyjet někam ven, když mám volno.

Tak se asi zrodila myšlenka na chalupu a začala jsem něco shánět. A protože bydlím na severu Prahy a chtěla jsem dům s maximální dobou dojezdu jedné hodiny, hledala jsme v lokalitách Českolipska a okolí. Toužila jsem po domečku v Podkrkonoší, ale když jsem zjistila, že jsou tam domy o milion dražší, tak jsme se zase vrátili blíž k Praze. Nakonec se to podařilo a už jsem deset let šťastnou majitelkou chalupy.

Dneska je chaloupka jako malovaná, kolik úsilí vás stálo ji do tohoto stavu dostat?

Když jsme chalupu koupili, byla v hrozném stavu. Nebylo tady WC, koupelna a druhá půlka domu bylo jedno velké skladiště. Naivně jsem se nechala vést tím, že se mi líbila zahrádka a že ten domeček na zahradě bude dobrý pro holčičky… A na to, v jakém je dům stavu, jsem vůbec nekoukala. Bylo tedy nutné začít s renovací a můj tehdejší muž Jára se do toho pustil opravdu vehementně… Došlo to tak daleko, že po roce a půl jsem se dvakrát veřejně rozplakala a prohlásila, že chci ten dům prodat. Naštěstí se našlo řešení v podobě ochotného souseda J. B. – jméno neřeknu, aby mi jej nikdo neukradl. Řekl mi „chalupa je hra, mladá paní“ a pustil se do toho. S klidem a nadhledem. Ještě teď fyzicky cítím tu úlevu. Samozřejmě hodně lidí říká, že to nikdy nedopadne, jako kdybychom si to udělali sami, ale já už teď vím, že u nás by to nedopadlo dobře, ani kdybychom si to udělali sami. Takže u mě je to tak, že zadám, zaplatím a pak třeba i nadávám.

Chalupa leží na krásném klidném místě, znáte aspoň trošku jeho historii?

Tady na tom místě bývala poměrně nedobytná tvrz Rybnov. Žili tu loupeživí lapkové, kteří vyjížděli do okolí a kradli a znásilňovali. A byli to hrozní mordíři a pazdráti. Až se pak král Jiří z Poděbrad naštval, nechal celou tlupu popravit a od té doby je tu klid. Dům stojí na jakémsi kamenném kopečku, kolem nějž teče ve veliké hloubce potok. Samotné stavení pochází z devatenáctého století, stodola byla nejspíš přistavěná později.

S rodinou obýváte přízemí, ale dům má i krásnou půdu, uvažujete o její rekonstrukci?

Každý, kdo sem přijede, mi říká, že se k tomu půda přímo nabízí, ale já ji určitě rekonstruovat nebudu, nemám tu potřebu a nechce se mi. Ať si to třeba jednou udělají moje dcery. Zatím nám stačí dole obývák s kuchyní, dvě ložnice, a když někdo přijede, tak se dá rozložit i postel v předsíni. Zatím jsme se sem vždycky všichni vešli…

Každá chalupa nabízí i spoustu „pokladů“, máte tu nějaké?

Mám tady lodní kufr, s nímž cestoval pradědeček s prababičkou z Hané do Ameriky. Je to opravdu poklad, který používám na ukládání peřin a povlečení. Byl ale v zuboženém stavu a tak jsem ho musela zrestaurovat. Stálo to hodně úsilí, saponátu, dezinfekce a litr rostlinného oleje. Ale výsledek je úžasný.

Měla byste nějaký chalupářský vzkaz pro čtenáře?

Kdybych si příště pořizovala chalupu, tak bych si hodně zjišťovala, co je kolem za lidi a jaké mám sousedy. Nevím, jak by se to dalo vyšpionit, třeba stačí zajít do nejbližšího konzumu, nebo se tak pozeptat. Je to velmi citlivá věc a těžko se vyzvídá, ale dobří sousedi, to je třetina úspěchu, a na to jsem měla velké štěstí.